Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat… Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do 10 let neuměla moc kamarádit s holkama. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta s kterou se zrovna nekamarádí, byla vždycky smutná a stejně jako já nechápala klíč týhle stupidní hry…


Zato jsem měla postupně 3 kámoše – kluky. Davida, kterej si se mnou chodil hrát na betonový hřiště za barákem. Měl modrý oči, světlý vlasy a jezdil skvěle na kole. Byl hrozně hodnej a regulérně moje první láska. Jednou pro mě zase přišel, ať jdu ven. Byl ubrečenej, nechtěl mi říct, co se stalo, ale poprosil mě ať ho v křoví, kde není vidět, obejmu. Když jsem to udělala, syknul bolestí a ukázal mi fialový podlitiny na zádech. Máma ho mlátila šňůrou od žehličky. Bylo mu šest let a tohle byla naše poslední společná chvíle. Máma se s ním i starším bráchou narychlo odstěhovala. Neproběhlo žádný rozloučení – nic, prostě zmizeli… Bylo mi hrozně smutno a ještě pár let potom, jsem při každým zazvonění zvonku běžela ke dveřím, jestli to není on…


Druhej kámoš byl Kuba. Bydlel u nás v paneláku o dvě patra pode mnou. Měl lehký mentální postižení. Byli jsme stejně staří. Vždycky stál u schránek a všechny s radostí halasně zdravil. Ve školce jsme spolu byli často poslední v jídle i v oblíkání na procházku. Měla jsem ho ráda, protože s váma nesoutěžil. Byl ke všem přátelskej a uměl počkat… nespěchal…


Třetí kámoš a taky trochu moje láska byl pak ve škole Jirka. Romskej kluk z Chánova, kterej si se mnou vždycky přes koresponďáky domlouval rande u Prioru. Byl hezkej a vtipnej. Ale ve třetí třídě naší základky najednou skončil, do čtvrtý už po prázdninách nenastoupil. Stejně jako většina dalších romskejch dětí z prvního stupně. Už jsme se taky nikdy neviděli. Až dneska tuším, ze zřejmě putovaly do místní zvláštní školy. Prostě se to tak s romskejma dětma dělalo. V Mostě i jinde…

Člověka to, v čem a jak vyrůstá, ovlivňuje víc, než tuší.

Před pár dny mě napadlo zkusit přes FB dohledat Davida. Našla jsem ho celkem rychle. Je počtvrtý ve vězení. Bral a prodával drogy. Vypadá strhaně, mnohem starší než doopravdy je. Má dítě, ale nevidí ho vyrůstat.

Kuba, už s mámou a tátou nebydlí. Žije v ústavu asi 20 km od nich – za městem. Spolu s několika desítkami dalších lidí, kteří jsou trochu jiní. V něčem pomalejší, v něčem naopak mnohem moudřejší. Nemají to štěstí jako většina z nás, kteří si můžeme vybírat, kde a jak chceme žít.


Možná, že kdyby Davidově mámě, která na ně byla sama, někdo pomáhal nebo kdyby ve škole poznali, že má trable a nabídli mu podporu, mohl by teď žít snesitelnější život. Možná, že kdyby bylo dostupný komunitní bydlení s drobnou podporou, mohl by teď Kuba pracovat, žít blízko svejch rodičů a chodit k nim na kafe. Možná, že jsem mohla mít romskýho kluka mnohem dýl, než jenom pár měsíců… Kdyby školy byly místem, kde se děti netřídí, ale podporujou v jejich jedinečný cestě.

I malý kroky mají smysl. Je tu dost místa pro všechny…

Děla a děje se taky samozřejmě spousta dobrých věcí… Hodně se toho posouvá. Zároveň je zřejmý, že na změnu všech reliktů totality potřebujeme ještě více času. Že věci jsou častokrát složitější, než se zvenku zdá. Že málo čím hneme sami. Když je nás na to ale víc, tak máme větší sílu a pak i naději, že změna je možná…


A je tu dost dobrejch lidí, kteří můžou každej den (třeba jen úplně drobnou pomocí) přehodit něčí výhybku na cestě do pekla směrem k životu, kterej bude zas o trochu víc k žití…

P.S.: Kdyz to teď po sobě čtu – vidím, že to může vyznívat jako nějaký učebnicový kazuistiky uměle naroubovaný na to, co teď profesně dělám…
Každý písmeno je ale pravdivý a je to přesně obráceně – kořeny toho, co jsme a děláme – leží často u dětskejch zážitků a přátelství, který sice ve vnějším světě leckdy už dávno zavál prach, ale víte jak je to s tím vnitřním…

Žádné komentáře

Napsat komentář